Čeho se člověk bál kdysi a čeho se bojí dnes?

V dobách velmi dávných se lidi obávali medvědů, vlků a bouřku vítali s pokornou modlitbou k Matce Zemi, protože jim mohla přinést oheň. Poté se lidi báli moru, cholery, toho, že se jim vzduje kráva, Tatarů, Avarů, a jiných území chtivých národů, vrchnosti a Pána Boha. Když člověk provedl hřích, byla mu useknuta ruka nebo ještě lépe -byl upálen. 

Později to bylo podobné, jen už vlci stáhli ocas a stáhli se hluboko do lesa. Jednou jeden z nich posnídal dívku jménem Karkulka, čímž se zvedla osudová vlna nenávisti, jejíž výsledek bylo naprosté vyhubení vlka a jiných velkých šelem.

V této době lidé bouřku neoslavovali, protože už uměli rozdělat oheň sami. Když tedy začalo hřmět, lidé klekli a modlili se ke krásnému vousatému třicátníkovi a u toho zapalovali hromničné svíce posvěcené panem farářem.

Ano, když provedli hřích, šli se vyzpovídat do kostela. Modlili jsme se také za to, aby nás Švédové a jiné národy při životě uchovati ráčily.

V nedávných dobách se člověk bál uniformy, která znamenala problémy, ale kupodivu i naopak důležitý řád, který byl nastolován intenzivně a bohužel násilně. Lid ve 20. století měl také strach ze zvěrstev, která vznikla v hlavách osobností, které zfanatizovaly a zmanipulovaly stáda lidí k činům, za které by se styděl i středověký kat.

Nyní?

Člověk se nebojí zvířat, bere je jen jako průmyslový produkt obsahující bílkoviny, jenž je k dostání v obchodě. Bouřek či jiného řádění živlů se také nebojí, nýbrž stále sleduje monitory se zábavou, ačkoliv se provoz přístrojů s obrazovkou za bouřky nedoporučuje.

Nynější člověk se bojí toho, že o půlnoci ve městě nekoupí kolečkové brusle, protože je bude chtít HNED. Má strach a hrůzu z toho, že mu v hotelovém pokoji nepojede wi-fi a on tak nebude moci HNED sdílet své aktuální fotky. Bojí se, že někdo uvidí jeho celulitidu, že jeho tvář  bude po padesátce jevit znaky stáří (proto na sebe patlá masti s příměsí mechu z Mariánského příkopu a jiných nesmyslů),  bojí se že mu pošta nedoručí nejnovější výrobek řady Abrakadabra do dvou dnů, protože bez něj by byl na té oslavě v sobotu jako nula…atd.

A mužů v uniformách, plnících příkazy charismatických chorých mozků, těch se dnes v Česku bojíme?

Nebojíme.

Myslíme si, že válečná vřava patří někam daleko, do poušti či tajgy.

Jdeme tedy do hospody. Usedneme s kamarády ke zlatavému moku a úměrně s množstvím tekutého chleba mizejícího v našem hrdle se zvyšuje i ohnivost našich kritických posuzování.

Ten úředník tamto, ta kolegyně ono, ti jsou zlí, ti jsou špatní  - vykřikujeme do vytrvalého brebentění moderátora televizních novin.

Náhle bum!

V restauraci přestala jít elektřina.

Do utichajícího nespokojeného šumu zakmitají světýlka svíček, které hospodský dává na stolky, hraje se mariáš, vypravují se příhody.

Prý minulý týden do lesa zavítal vlk.