V jídelně II.

Vstoupila jsem do jídelny. Dveře za mnou kovově zaklaply a za chvíli tenkými hlásky zacinkaly příbory, když jsem si z vaničky brala ten svůj pár. (Vybírala jsem ten, na kterém nebyly zaschlé zbytky jídla.)

Nakoukla jsem ke stolu, kde obvykle pan Nebeský sedává.

Byl tam.

Přistoupila jsem k výdejnímu pultu a nechala si na talíř naložit tatarský maďarský uherský nebo bůhví jaký guláš. Mě to bylo totiž úplně jedno, co to je za šlichtu, protože jsem poulila oči k zadnímu stolu a čekala co bude..

(Jídelně se říká Šlichtárna nebo Jedovna. Kdyby se šarmantní muž s plnovousem dozvěděl,   že se jen kvůli němu stravuji výtvory mistra Frankensteina /tak říkáme kuchaři/, pochopil by, že to s ním myslím smrtelně vážně….. Jedna z mých nejromantičtějších představ je, že nás jednou spolu odvezou na gastro do nemocnice....)

Zaplatila jsem a nesmělým krokem šla k jeho stolu.

Nezvedl hlavu, jen soustředěně zíral dolů.

Vypadal, jakoby něco četl.

Konečně se naše pohledy setkaly a on mi s úsměvem dovolil, abych si přisedla.

(Co jiného mu zbývalo.)

„Myslela jsem si, že něco čtete, tak jsem Vás nechtěla vyrušovat,“ řekla jsem, zatímco jsem ze židle promptně odfrnkla kousek smažené brokolice (která byla na repertoáru včera..)

„Já čtu polévku,“ řekl a ďolíčky v jeho tvářích byly opravdu okouzlující.

„Je dneska písmenková? Co píšou?“ proměnila jsem jeho nahrávku na smeč.

„Co píšou?“ uculil se,“no, něco o tom, že v Bystrci dělají perfektní jahodovou zmrzlinu…ale konec nevím, ten možná máte v polévce Vy.“

Ohromně mě potěšilo, že přistoupil na mou hru.

„Momentík, hned zalistuji,“ řekla jsem a uchopila lžíci.

„No, píšou tady, že sraz je v sobotu, v 16 hodin,“ řekla jsem a byla skoro rudá jako ten guláš, který mi stydnul na druhém talíři, „ ale nevidím tady adresu.“

Pan Nebeský se nepřestával culit přes vousy, odložil lžíci, protože svůj talíř měl už prázdný a řekl:“Je to Ondrouškova 8. Cukrárna Forte. Dělají dobrou i vanilkovou. Jakou příchuť máte nejradši?“

Když to dořekl, jeho pohled sjel trochu níž, asi k mým … rtům.

…

Jestli jsem při našich předchozích setkáních podvědomě viděla rudé pivoňky, nyní ty buclaté květy hořely dvoumetrovým plamenem.

Nevěděla jsem, kam se dívat a tak mě napadlo, že ukotvím oči v jeho očích.

Byly šedomodré, jako moře. Na těch dvou mořích uprostřed byly velké zornice, toť neklamný znak zájmu.

„Mám ráda čokoládovou,“ řekla jsem a pomalu srkala polévku.

…

„Tak v sobotu nashle,“ řekl muž a vstával.

„Vy jste dnes měl jen polévku?“ zeptala jsem se a zadívala se na něj očima, kterým se říká srnčí, protože mi bylo líto, že už odchází.

„Není mi dnes nějak dobře. Asi jsem něco špatného snědl,“ posteskl si muž a prohrábl si pomyslné vlasy.

(Bylo mi líto, že je mu zle, opravdu, ale řekla jsem si, že se má vize nemocnice možná brzy splní.)

„Tak nashle, ať je Vám brzo dobře,“ řekla jsem, „a jaké bude naše poznávací znamení?“

Pan Nebeský se usmál nadpozemsky krásným úsměvem a zeptal se:“Na co poznávací znamení?“

„Já nevím,“ řekla jsem,“ třeba se špatně vyspím a Vy mě nepoznáte. Pro jistotu budu mít pod pažou bochník chleba.“

Muž se rozesmál ještě víc a v jeho očích se zobrazilo očividné pobavení.

„Tak ahoj, těším se,“ řekl a odešel.

Ani si neuvědomil, že mi potykal.

Asi jsem ho chudáka zmátla s tím chlebem.

…

Nimrala jsem se v guláši, na jehož povrch mi Frankenstein nasypal cibuli tak, že tvořila obrazec kosočtverce, a myslela jsem na samé krásné věci.

Třeba na to, že jednou možná s panem Nebeským odjedeme……do nebe?

Možná jo, ale v sobotu každopádně do Bystrce na zmrzku.