Nikdy bych...

Spíše nevážné než vážné povídání o tom, jak si člověk už od puberty stanoví pravidla, někdy dokonce předsudky, přičemž impulzem k jejich vytvoření bývá většinou úplně obyčejná rozmařilost. 

Když jsem byla v pubertě; ne že bych se nyní cítila, jako že už jsem z ní venku; zastávala jsem jako každý dospívající divné názory, neopracované rozumem, relativně a občas se objevujícím v pozdějším věku.

Předsevzetí a pravidla, která si vytyčím, mě provázejí vlastně pořád.

Některá časem zmizí, protože ztratila na významu, jiná se zase vynoří a spoluvytváří tak můj svět.

Např. jsem si kdysi předsevzala, že se nebudu bavit s nikým, kdo je menší než já. Toto pravidlo mělo samozřejmě výjimky. Např. Jsem se uvolila, že svou malinkou starou babičku respektovat budu.

Proč? Protože babičky jsou kouzelná stvoření, která je povinnost uznávat a ctít nehledě na jejich věkem zkroucenou fyzickou a často i psychickou stránku.

Názor -přehlížet menší - mi vydržel téměř dvacet let. (Stydím se za to.)

Zlomilo se to v okamžiku, kdy jsem potkala jednoho muže. (Jak jinak.)

Vždy jsem ho vídala v jídelně, jak sedí u stolu a obědvá. Jídlo nejedl nějak obzvlášť hlučně nebo výstředně, že by mě tím fascinoval. Jen tam prostě seděl, jedl UHO a jeho osobnost zářila víc jak polední slunce na obloze za jeho zády.

Pak jsem tohoto muže potkala před budovou. Stoupal po schodech směrem ke mně. V okamžiku, kdy jsem si myslela, že mu zbývají ještě aspoň dva schody, aby byl na mé úrovni, jeho nohy už stanuly na stejném betonu jako mé, čímž mě polila studená sprcha pravdy.

…

Postavila jsem se ale k tomu srdnatě (a trochu jsem povolila kolena, abych se mírně snížila.)

Výška nevýška, moje léty prověřené pravidlo odskákalo po těchto schodech jako kaučukový míček.

Dalším pravidlem bylo a je, že za nic na světě neublížím žádnému broukovi. Toto pravidlo mi vydrželo v plném rozsahu asi jen týden, protože pak jsem jela na kole lesní pěšinou a když jsem se vyhýbala hemžící se žouželi, bylo velice namáhavé a zhola nemožné někoho nezranit. Navíc jsem při slalomu kolem jednoho lezoucího objektu uklouzla na větvičce a moje kolo vzápětí zmizelo v příkopu s kopřivami.

Po tomto zážitku u mě vypukl pláč nad zmařenými životy a započalo krátké období nenávisti vůči veškerému hmyzu, které mi vydrželo asi šest minut. (Láska a nenávist obvykle kráčí ruku v ruce.)

V současnosti pravidlo ochrany brouků nadále dodržuji, existuje zde ovšem také výjimka.

V ní jsou zahrnuti hmyzí škůdci a prudiči, jmenovitě komár a pavouk slíďák. Komár saje krev a pavouk slíďák škodí tím, že existuje. (Někteří lidé proti slíďákovi vedou válku kvůli tomu, že se prý ošklivě dívá. Tuto skutečnost ale nemůžu potvrdit, protože se mi nepovedlo dostatečně dlouho zírat slíďákovi do očí.)

Někteří lidé do prudičů zařazují i pavouka pokoutníka, prý proto, že se točí. Jeho odpůrci jsou asi ale jen lidé, trpící závratí.

Hmyzích škodičů je mnohem více. Dodržuji tedy zlaté pravidlo, neplést se lezoucí drobotině do jejího teritoria, a když už tak učiním, pak si nestěžuji, že se hmyz chtěl najíst.

Dalším předsevzetím, kterém se mi vylíhlo v 15ti leté hlavě, bylo, že se nebudu bavit s člověkem, který má počítač. Toto pravidlo mi vydrželo do té doby, než jsem si sama počítač pořídila. Nebylo to ale vůbec snadné období. Musela jsem totiž překonat odpor vůči sama sobě, protože jsem se přeci zařadila do mrzkých IT řad.

Brzy jsem ale do komunity zapadla a už jsem sama před sebou netrucovala.

...

Asi by bylo docela zvláštní zkusit toto pravidlo dodržovat dnes.

Nebavila bych se s nikým, ani s kolegy, ani s klienty, rodiči, kamarády.

S nikým.

Nic bych nepublikovala. Nic bych nepsala.

Ani tento článek by neexistoval...