Důslednost

Toto vypravování si klade za cíl popsat zvláštní vlastnost, resp. chování, které se vyskytuje u některých mých známých. Dotyčné chování je matoucí. Nutí mě přemýšlet, zda má vůbec smysl se s dotyčným bavit, protože - co je vlastně pravda?

Podívala jsem se z okna. Pršelo. Upravila jsem na stolku kopretiny ve váze a čekala. Moje kamarádka měla dorazit každou chvíli. Pustila jsem svůj oblíbený bluesový výběr a schovala ještě pár talířů z odkapávače.

Crrr. Zvonek. Už je tu.

Přišla i se svou fenkou německého špice Zorou. Postavila jsem vodu na kávu, zatímco pejsek zvědavě čenichal v obýváku, ačkoliv v mém bytě byl s paničkou už mnohokrát.

Povídaly jsme si o práci, jak moc nás baví, ale občas je to těžké. Samozřejmě jsme se pustily do tématu chlapi. Toto téma máme obě rády stejně jako meruňkový koláč, který byl vedle vázy s květinami na stolku, obletován dvěma vinnými muškami. (ostatní asi spaly ve sladkých oranžových kolečkách a tohle byla jenom hlídka.)

Sdělily jsme si, který muž se nám líbí, ale který nás nechce, a který jiný se nám nezamlouvá ale kterýžto se nám vytrvale dvoří. (Shodou okolností jsme toto schéma vztahů právě prožívaly obě dvě.)

Kamarádka zakroužila lžičkou v šálku a rozpovídala se o včerejším večírku, kde byla skoro do rána. Bylo tam prý mnoho lidí, dětí i psů. K tomu hory dobrého jídla, nápojů a hudby. Zora prý sežrala tolik kostí z pečeného kuřete, až to bylo neuvěřitelné. Zadívala jsem se na psíka a opravdu se mi zdálo, že má bříško jako balonek.

Zabraly jsme se do hovoru a čas utíkal.

Déšť pomalu ustával a nad věží, vykukující nad terasou se objevila nesmělá duha. Kamarádka vstala z křesla, protáhla se a měla se k odchodu. Zora vyskočila a s mrskáním ocasu běžela ke dveřím.

„Počkej, ještě něco,“ řekla jsem kamarádce. „Vezmi si tady pro Zoru kosti od oběda.“

Kamarádka svraštila čelo, razantně mávla rukou a řekla: „Ne. Kosti nechci. Nikdy je Zorce nedávám.“