Co to je za umění, když zobrazuje hnus?

Dostaly se mi do rukou propagační materiály k výstavě nejmenovaného člověka. Záměrně ho neoznačuji za umělce, protože počiny, které jsem měla tu čest zahlédnout v dotyčné brožuře, mi daly injekci adrenalinu do mého dutého orgánu a tím všech přilehlých životních obvodů. Promiňte, ale co to je za umění, když je z něj člověk zhnusen?

Chápu, že může platit, že co se nelíbí jednomu, může potěšit jiného. Není mi ale jasné, co by to bylo za člověka, kdyby se mu zamlouvalo dílo v podobě hroudy vypadající jako lejno či hrůzu nahánějící plátno s odporným šklebem. (dílo má asi za úkol vyvolat podobný škleb i na tváři diváka.)

O co v umění jde?

Podle mě o krásu. Umělecké dílo nám má přinést pocit povznesenosti. Možná mluvím v duchu Platonova učení, ale jsem přesvědčena, že má v nás probudit něhu, dojetí.

Máme cítit obdiv k umělcovým rukám, které s lehkostí ale precizností dokáží obsáhnout zde krásnou křivku těla, onde barokně bohatou kytici květin.

Nemusí přitom jít o přesně křečovité zobrazení. Může se jednat pouze o nástin toho půvabného či zajímavého, co je na objektu k vidění.

Rázné NE tedy říkám zobrazování hnusu!

Proč nám umělec ukazuje odporné věci? Chce šokovat? Chce zaujmout? Je to jeho postoj k životu? Jeho pohled na svět? Nebo je tvůrce jednoduše vyznavač směru, který říká, že „život je dekadentní, protože směřuje ke smrti“ a v tomto duchu díla tvoří?

Dobře. Pak ať si s prominutím tu zrůdu schová do sklepa a straší jí návštěvy, kterým bude s nadšením ukazovat svou sbírku archivního vína.

Proč je jako hlavní bod večera lejno, sliz a hlen? Dovoluji si poznamenat, že nejsem puritánský či prudérní člověk, kterého upřímné vyjádření pravdy pohoršuje. Opravdu vím, že existuje špína, ošklivost, křeč a hnus.

Proč bych se ale na to ve volném čase měla dívat?

Nechci být šokována a z galerie odcházet znechucená.

Chci v umění nacházet inspiraci, radost. Toužím se díky dobře zpracovanému obrazu nebo sousoší nechat unášet krásou, která lahodně hladí moje smysly. (A pořádně si to užít, protože vše, včetně hezkých věcí, je pomíjivé.)

Chci nadšením tleskat a klanět se usilovné vytrvalosti umělce zachytit hru světla, vroucí sytost barvy, svůdnost křivky.

Chci mít radost z konstrustruktivních činů!

(Pozn.: Tuto úvahu jsem napsala sama, včera cca ve 12:30. Nic jsem od nikoho nekopírovala. Články na idnes nečtu, protože jsem plně zaměstnána svými myšlenkami. Jen sleduji svět okolo sebe a vyjadřuji svoje názory.)