Všem se omlouvám. Tento článek jsem opravdu psala ve velké naštvanosti. Věřím, že pokud člověk potká někoho, s kým se cítí jako "doma", a toho miluje se vším všudy, je naprosto nádherná představa, že by přišel na svět někdo stejně tak úžasnej jako ten dotyčný. Myslím, že už vás chápu. Cítím teď něco tak skvělého, něco co přesahuje život jedince. Mějte se krásně. A vězte, člověk má právo na to měnit názory.

Ještě aby neměl.. Bez toho se nedá růst.

Sice mi to přijde jako kidy (kydy?)...ale vcelku úměrné vašemu věku....že vám to vydrží není moc pravděpododné (ačkoli možné)...tudíž bych to ani nehaněl, ani z toho nedělal velké závěry. užívejte

Promiňte - "úměrné vašemu věku" - myslíte is, že člověk s Kristovými roky neví co mluví?

Co je podstatou života ? Kdo to ví ? Není to právě to neustálé hledání té chvíle štěstí? Není to neustále měnící se pocit ? Někdo rád holky, jiný vdolky říká jedna lidová moudrost.Já rád holky i vdolky...mám rád život, mám rád svou rodinu.To neznamená, že někdo to musí vnímat stejně! Děti nemusí být pro každého hlavním cílem ve světě kdy mnoho lidí má děti ze zvyku .Užívejte život, užívejte to snění. Žijte i pro krátké okamžiky štěstí a pohody. Možná jednou budete užívat i výchovu a  manželství...Kdo to ví ?

Život je cesta která se pořád mění. Cesta bez cíle.Je krásný i pro pár okamžiků štěstí.

Nežijete v omylu, jen jste na cestě...

Tak za prvé, jako zcela soudný člověk, když někomu ze svým přátel přeji do vztahu "Ať mu to vyjde!" Z logiky věci mu přeji z celého srdce, aby mu vyšel ten vztah, aby se v něm cítil šťastný a aby ten vztah byl podle jeho představ a očekávání.

 Tedy rozhodně mu mu tím nepřeji rande, manželství či dítě, ale aby od vztahu dostal co od něho čeká on/ona a dal do něho to/ co dát chce.

Za druhé - pro mně osobně skutečným cílem mého života byla, je a bude má rodina. Je to ten nejkrásnější cíl, který si můžete dát. 

Bohužel Vy zjevně pod "cílem rodina" vidíte manipulaci, nucení do manželství a dítěte. Mohu Vás ujistit (byť mi asi neuvěříte), že o tom to rozhodně není.

Soudě jen dle Vašeho článku (osobně Vás neznám), tak žijite ve velkém omylu.

Příroda umí vytvořit úžasná zatmění rozumu, což je dobře. Pak stačí přijmout fakt, že život není pohádka a partner není povinen vám po zbytek života klecet u nohou a bude vám fajn. Tak už jen to zatmění :-)

Člověk se rád tváří, že je tvor přemýšlivý, jenže to neplatí tak úplně. Emoce a příroda nám to beztak nadirigují jinak a neberou žádný ohled na naši pyšnou představu, že všechno co činíme ovládáme mozkem. Emoce a příroda mají výrazně větší vliv na naše chování než naše mozkovna.

Nemůžete tomu rozumět, protože mít potomky je nepřenositelná zkušenost. Také jsem to nechápala. A nutně to neznamená, že musíte být jak řízená střela a jít jen za tím jedním. A i když má člověk děti, může si žít svůj život. Jen to má trochu horší a musí to nějak vybalancovat. A rozhodně to stojí za to, zkušenost k nezaplacení. Najednou je s vámi tvor, který je vám nejbližší ze všech lidí na světě, který vás nutně potřebuje, protože jinak by nepřežil, a který je pokračováním. Neuvěřitelný gejzír emocí, pocitů a myšlenek. A pak ten pocit, že to člověk zvládá. Vlastně mě nepotkalo v životě nic srovnatelného s tím, že mám děti. Někomu neznalému to může připadat, že mám chudičký život, i mně to tak připadalo, když mi některé vyprávěly, jak se našly v utírání dětských zadečků a v nakupování rozkošných malých ponožtiček, ale je tam ještě něco víc, něco nepopsatelného. Ideální je, nejít po tom, ale současně se tomu nebránit víc než je nutné. Mít partnera je báječné, mít kámošky je fajn, mít přátele je také fajn, mít koníčky je báječné, mít plány a vize je nutné, ale  mít děti je něco diametrálně odlišného, ale můžete mít to všechno dohromady a nebo jen něco z toho a pořád je to fajn.

To se nedivím, že se Vám ty mety " Rande, chození, bydlení, svatba, dítě, konec" nějak nezdají. Mně taky ne. Sice nevím, co přesně tím "koncem" myslíte, ale v každém případě meta "dítě" je ne ta skoro závěrečná, ale spíš počáteční, takový krok do jiné dimenze. A to Vám asi ještě nikdo neřekl, že ta pravá životní odměna a radost nejsou děti, ale až vnoučata. Jenže v životě nic není zadarmo. Ale  proti gustu... tak si dál sněte ty zhruba  dvouleté sny.

Klasické klišé omezenců- buď dítě nebo super nezávislý život.

Vážený pane, myslím, že máme každý právo na to žít šťastně podle svých představ. Pokud např. někdo chce zasvětit život vědě a výzkumu nebo třeba umění a necítí potřebu povít dítě, je to jeho volba a nikdo mu to nesmí zazlívat.