Ruce

Jedu tramvají. S pohledem ven ledabyle sáhnu po madle. Jej! Na vteřinku jsem se dotkla ruky mladého muže, který stál vedle mě. Ucukla jsem. Pohled do očí. Zdvořilý úsměv.

Mám moc ráda nečekaný okamžik příjemné intimity. Zdůrazňuji „příjemné“. Když by se na mě v podchodu přilepil bezdomovec, tak je to něco nežádoucího, k úprku jakýmkoliv směrem vedoucího.

...

Ale letmý dotyk někoho sympatického, to zní jako setkání vystřižené z filmu. Tehdy si dvojice (nebo klidně trojice) uvědomí, že jejich vzájemná blízskost je jim vlastně příjemná a chtějí v ní pokračovat.

…

Držet někoho za ruku je prý úžasný pocit. Tvrdí to většina milenců a také dětí, které za ruku držíme pro pocit bezpečí a lásky.

Za ručičku mě často vodil tatínek (bohužel obrazně řečeno i dlouho po mé dvacítce). Coby mrně jsem ale jednou na procházce uchopila jeho dlaň a popálila se o cigáro, které držel. To trošku odradí. (Proto mám asi celý život strach chytit někoho za ruku.)

…

Mimo rukou mě na tátovi zajímaly jeho vousy, garáž a králíci. Na mamince pro mě byly zásadní ruce, oči a účes. Máma totiž doma vládla vařečkou a občas si v kuchyni umíchala i trvalou ondulaci, takže vypadala jako sestra Jimiho Hendrixe, jehož plakát visel u nás v garáži. (Až do puberty jsem si myslela, že to je automobilový závodník. Pak jsem uslyšela jeho kytarová sóla a začala jsem místo vlasů obdivovat jeho ruce.)

…

V garáži jsme ale auto neměli, jen tam bylo schované harampádí a busta Boženy Němcové, kterou tam děda musel ukrýt před babičkou.

Jezdili jsme proto vlakem.

Mám jednu krásnou vzpomínku. Jedu s maminkou vlakem a dlouhou chvíli si krátím tím, že se dívám na její ruce. Vybavuji si jasně její oválné krásné nehty a jak si v duchu říkám:´Až já budu velká tak je budu mít taky tak krásné!´

Maminčiny ruce jsem také sledovala, když pletla jehlicemi nějaký ten svetr (Jak bylo v osmdesátých letech běžné.) Nejen, že mě bavilo sledovat ten krásný pohyb zápěstí, dokonce jsem se ráda věšela na konce jehlic a stávala se tak součástí pletacího projektu. Že tím mamince ztěžuji práci mě vůbec nenapadlo. (A mamka byla tak laskavá, že nic neřekla a trpělivě házela hladce obrace i přes nápor dětské hravosti.)

…

Hlavní roli ve všech krásných okamžicích v mém životě tedy hrají ruce, které se pohybují, něco tvoří, něco odnáší, něco ničí, pracují nebo lenoší.

…

Mnohokrát se mi v životě stalo, že mi podal ruku někdo cizí. Nemyslím teď při příležitosti seznámení, gratulace, kondolence či jiné příjemné události. Míním situaci, kdy vám někdo podá doslova ruku pomocnou.

…

Kdysi jsem stoupala do srázu na zastávku. Sráz byl pokrytý sněhem a bahnem. Když jsem byla téměr na vršku, uklouzla mi noha a já jela dolů. (Musím dodat, že v doprovodu mého ječení.)

Nevím, jestli mi dotyčný pomohl jen z hrůzy, aby utišil ten křik, každopádně muž ze zastávky přiběhl k osobě, která už vypadala jako koule bahna a podal mi ruku.

Stisk byl teplý, pevný a dostatečně silný, aby mě zachránil.

A já se cítila úplně skvěle! Vypadala jsem sice jako nějaký brouk než jako slečna, ale ani náhodou mě nenapadlo klít nebo se rozčilovat.

Prožívala jsem totiž něco hezkého.

Pohled do očí. Zdvořilý úsměv a nečekaný okamžik příjemné intimity.