Styl dnešních svateb? Jedním slovem - fraška!
Tato matka samoživitelka mi budoucí událost, ze které má husí kůži, více přiblížila. Hlavní aktéři svatby jsou prý běžní občané střední vrstvy, kteří jen prostě chtějí mít všechno krásně elegantní a dokonale sladěné. Kolegyně M. tedy ve svém rozpočtu nyní hledá tisícovou částku na klobouk, který má být navíc totožný s barvou šatů.
Řekla jsem si, že tento styl organizace kolektivní zábavy je asi jen výjimka.
Za pár dní se mi ale jiná kolegyně svěřila, že se bude účastnit svatby, kde je nařízeno (brr, to je hrozné slovo), být oblečen v tyrkysové barvě, protože svatba má podtitul „Tyrkysová vlna.“. Kolegyně se nad tímto požadavkem mračila, zdrcena faktem, že v tyrkysové barvě nic v šatníku nemá, a proto musí i s partnerem zakoupit zbrusu novou garderobu.
Chci podotknout, že rozhodně nikoho nesoudím.
Jen se ptám – Proč?
Proč zástup svatebčanů – dědečkem a prababičkou počínaje a kolegy z práce a sousedem konče – instalovat do MNOU vyvolených barevných či stylových kreací?
Zřejmě dotyčná nevěsta a ženich chtějí účinkovat ve svém filmu, nebo aspoň videoklipu.
Trošku se ťukám do čela –Kdo jsme? Hollywoodští herci?
Co to je v současnosti za módu, povahu této doby, že děláme z každé události v životě haute couture exhibicionistickou šou?
Každá procházka v parku je důvodem pro nové fotoalbum na facebooku, na každé oslavě poskakují lidé se záznamovými přístroji.
Ale nikdo nežije.
Všichni jen tvoří dokumenty.
Z romantického (ano) okamžiku, kdy se dva lidé stanou jednou rodinou (což mi přijde opravdu krásné), se dělá kankán v kabaretu (Svatebčanům je samozřejmě předložen na minutu přesně naplánovaný rozvrh celého dne, jenž se musí dodržet.)
Výsledek?
Téměř sto lidí různého věku (kteří nás mají rádi) křečovitě stojí v maškarách, které jsme jim vnutili, v košilích a šatech, které si kvůli nám koupili a účinkují ve frašce.
Je to od budoucích novomanželů sobecké?
…
Nechám na vašem posouzení.
Když jsem si v dětství prohlížela různé fotky, vždy mě na dokumentech z oslav zaujala OSOBITOST, s jakou jednotlivec na veřejnosti vystupoval. Mnohokrát jsem nad fotoalbem pokládala otázky, typu:“Mami, kdo je ta paní v puntíkatých šatech? A to se tenkrát takové nosily?“
Co by nad dokumenty z výše zmíněných současných svateb řekli naši následovníci za třicet let?
Zřejmě něco jako:“Dědo, a to se v roce 2014 nosily takové klobouky? A to měli všichni stejnou košili? Proč? To je něco podobného jako když jsi říkal, že jste tenkrát cvičili ve stejnokrojích, v těch červených trenýrkách, na tu písničku o poupětech, víš?“
Co tomu dítěti odpovíme?
„No, oni si to chtěli udělat hezký, jako ve filmu, víš,“ řekne děd.
Vnuk odpoví:„A to se tam asi moc nebavili. Asi měli předepsané, co říkat a co dělat, že, dědo?!“
Jiřina Stavinohová
Kočka je problém !
Žiji v městském bytě, kousek od velkého parku. Zatoužila jsem po kočičí společnosti. Vybrala jsem si dospělou kočičí dámu z útulku. Velmi mě ale zarazila podmínka současné chovatelky – prý za nic na světě nesmí kočka utéct ven...
Jiřina Stavinohová
Vegetariánství a jiné omyly
Hodně vážná úvaha o dnešní vlně stravování, kdy podle mě nevyhrává "rozum - racio", nýbrž jakési marketingem do gigantických rozměrů pufované zrníčko kukuřice, které mnozí lidé hledající sami sebe přijmou za modlu.
Jiřina Stavinohová
Mrazivé rozloučení se starým rokem
Možná přes okno uvidíš jen cosi co leží v trávě zmuchlané. Kombinace kombiné a plechovky od piva nebo to jen kouzlí mlha mrazivá?
Jiřina Stavinohová
Jak večeříme?
Zamyšlení o tom, jakým způsobem večeříme. Jeho účelem je pozastavit se, podívat se do historie a hlavně sousto pořádně prožvýkat.
Jiřina Stavinohová
O pavoucích
Vskutku nevážné povídání o klepítkatcích, kteří v našich domovech žijí, ač nechceme, a dokáží zejména osobám ženského pohlaví okořenit běžný večer, kdy klidně uleháme do postelí. Jeho účelem je pobavit a podnítit fantazii.
Jiřina Stavinohová
Ruce
Jedu tramvají. S pohledem ven ledabyle sáhnu po madle. Jej! Na vteřinku jsem se dotkla ruky mladého muže, který stál vedle mě. Ucukla jsem. Pohled do očí. Zdvořilý úsměv.
Jiřina Stavinohová
Čeho se člověk bál kdysi a čeho se bojí dnes?
V dobách velmi dávných se lidi obávali medvědů, vlků a bouřku vítali s pokornou modlitbou k Matce Zemi, protože jim mohla přinést oheň. Poté se lidi báli moru, cholery, toho, že se jim vzduje kráva, Tatarů, Avarů, a jiných území chtivých národů, vrchnosti a Pána Boha. Když člověk provedl hřích, byla mu useknuta ruka nebo ještě lépe -byl upálen.
Jiřina Stavinohová
Doufám že příroda dá člověku brzo pořádně přes hubu
Les je prapůvodní, geniálně fungující organismus. Člověk si myslí, že se bez něj obejde, že jej nepotřebuje. Na co taky? Všechno lze vyrobit chemickou reakcí v továrně (v Číně) a zakoupit si v zábavním obchodním centru. Na co hloupý les?
Jiřina Stavinohová
Být sama sebou
Nedávno mi kamarádka řekla jednu věc, která mě zcela ohromila. Jedná se o domněle pravdivé tvrzení, které zjednodušeně zní:“Obleč si pořádný výstřih a zaujmeš ho.“
Jiřina Stavinohová
V restauraci
Vzduch byl jako když otevřeš rozehřátou troubu a slunce, dárce života, pálilo jako úkladný zabiják. Byl jsem v práci jako obvykle do pěti. Poté jsem vpadl do náruče parna, které mě dusilo jako matka na svých prsou dítě při příchodu Polednice.
Jiřina Stavinohová
V jídelně II.
Vstoupila jsem do jídelny. Dveře za mnou kovově zaklaply a za chvíli tenkými hlásky zacinkaly příbory, když jsem si z vaničky brala ten svůj pár. (Vybírala jsem ten, na kterém nebyly zaschlé zbytky jídla.)
Jiřina Stavinohová
V jídelně
Seděl vzadu u okna a obědval. Vypadal přitažlivě. Na tu dálku jsem viděla jeho hluboký pohled a vousem orámovanou tvář. Nechodila jsem do závodky pravidelně, ale brzo jsem se na polední pauzu začala těšit jako malé dítě a zamířila tam skoro každý den. (Upřímně řečeno - někdy jsem dokonce běžela, a jednou se přímo přerazila o turniket, který se otevřel neobvykle pomalu.)
Jiřina Stavinohová
Bleděmodrý sen
Bleděmodrý sen a dotek tvojí ruky, jako když dvě sluky spolu kráčejí po slanisku, jsou nablízku jarnímu slunci.
Jiřina Stavinohová
Čekání na prvního zpěváka
Čekám, až začnou zpívat. Minulou neděli ráno začali ve 3:18. Je 3:15 Čekám na první hvízdnutí. Na první zpěv v našem parku. 3:18 Je to zvláštní, ale vládne stále ticho, jen mírné monotónní hučení města. 3:20 Chci se vysmrkat, ale nechci ten první hvizd propásnout.
Jiřina Stavinohová
Jediný cíl v životě - rodina? Dejte pokoj!
„Přeju ti, aby ti to vyšlo,“ řekla mi kolegyně. Svěřila jsem se jí totiž, že se setkám s jedním mužem. A já se zamyslela – co lidé myslí tím obratem „vyjde to?“
Jiřina Stavinohová
Z nedostatku příležitostí k seznámení...
Vždycky mě velmi pobavilo a občas ale trošku namíchlo, když jsem v rubrice Seznámení četla: Z nedostatku příležitostí k seznámení volím formu inzerátu... Řekla jsem si – co to je proboha za člověka? Copak chodí kanálama, že nepotkává lidi? Já bych o tom mohla vyprávět...
Jiřina Stavinohová
Nikdy bych...
Spíše nevážné než vážné povídání o tom, jak si člověk už od puberty stanoví pravidla, někdy dokonce předsudky, přičemž impulzem k jejich vytvoření bývá většinou úplně obyčejná rozmařilost.
Jiřina Stavinohová
Chůze
Výsledek krátkého pozorování lidí na ulici v centru města. Jde o to, jakým okem se podíváš. Toto bylo rozpustilé oko, jehož sítnicí procházela vlákna fantazie.
Jiřina Stavinohová
Údolí zmijí
Tuto povídku jsem napsala jako recesi, která chce mírně provokovat, protože mě silně udivuje, jak jsou ceněna odvážná až obscénní témata zde na blogu.
Jiřina Stavinohová
Kdy už skončí tento diktát?
Možná trochu z legrace, možná ze zvědavosti, klikla jsem na facebooku na profil jistého módního fotografa. Přiznám se bez mučení, že móda je mi stejně tak blízká, jako je rodilému francouzovi naturelem omluvit se za zpoždění. Přesto jsem byla lapena charismatem mladého muže s plnovousem (na rozdíl od soudobé módní vlny vousáčů já chlupatou bradu miluji už od školky, kdy můj největší hrdina byl Rumcajs.)
předchozí | 1 2 3 4 | další |
- Počet článků 67
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 811x