Dnešní doba mýma očima

Nedávno jsem mamince řekla, že má kamarádka napsala na sociální síť, že jí v kuchyni došla mouka a že jí na to odepsalo třicet lidí. Maminka zkameněla jako linecké těsto, do kterého dáš celé vejce a řekla: „Tak místo, aby si šla mouku koupit do večerky, tak o tom diskutuje?“ Moje stvořitelka, která účet na sociální síti nemá, se chytila za hlavu:“Co to je zač, ta dnešní doba?“

A já se zamyslela.

Určitě nechci hořekovat nad tím, jaká je současnost špatná. Ne, to si nemyslím. Jen je jiná.

Hodně jiná. Je o tisíc procent rychlejší, než třeba před padesáti lety.

A je ta rychlost nám všem k užitku?

Uvedu příklad. V roce 1991 jsem dokázala čekat u kazeťáku se zapnutým rádiem celý víkend, abych si na kazetu nahrála vytouženou píseň.

A dnes? Existuje program, který ti píseň ihned rozpozná a ty si cílové tři a půl minuty nahrávky bleskově stáhneš z netu. Už za dvě minuty máš skladbu uloženou v počítači.

Pár dní si ji pouštíš ale pomaloučku tě přestává bavit, protože terabytový disk je jako koš, do kterého padá ze stromu internetu jedno jablko za druhým.

A ty těch jablek máš za chvíli celý vagon.

Máš všechno. A máš to hned. A často zadarmo nebo jen za hubičku.

Budu asi působit jako stará škeble, ale když mi bylo deset let, vážili jsme si věcí, protože jsme na mě museli čekat. Abychom něco získali, bylo třeba úsilí a trpělivosti. Abychom zjistili, kdy jede autobus, sedli jsme na kolo a jeli se podívat na zastávku. Kvůli setkání  s kamarádem jsme byli ochotní jet spousty kilometrů vlakem.

Dnes díky internetu máš vše z pohodlí domova.

Komunikujeme s lidmi po síti pořád.

Dříve nás z pokecu s kamarádem bolela pusa od vypravování a smíchu. Teď nás bolí prsty od ťukání do dotykového monitoru.

Můj bratranec z Kanady ví např. o tom, že jsem se včera řízla do prstu. Nafotila jsem to totiž a vyvěsila na facebook. Proč?

Protože je exhibionistická doba, kdy o každém víme všechno, ale ne proto, že by nám to řekl, nýbrž proto, že jsme si to vygooglili.

Pak nastává situace, že vnuci sedí na návštěvě u dědečka. Oba si datlují do svých mobilů a dědeček smutně sedí u kamen a je strašně sám. Těšil se na zvědavé dětské oči, které se s ním budou smát dobrodružným příhodám, které jim chtěl vypravovat.

Moudrost toho starého muže je ale k ničemu.

Jeho slova nikoho nezajímají, protože mladí se nenaučili mluvit a naslouchat.

Možná jsem opravdu starej kus, protože této době nerozumím.

Je mi smutno z toho, že o všech „přátelích“ vím, kdy měli svatbu nebo narozeniny, ale na žádnou z těchto událostí jsem nebyla pozvaná.

Tato doba se tváří, že nás sbližuje, že nám technika slouží.

Je to ale omyl.

My sloužíme jí.

Sci-fi vize o robotech byly pravdivé, jen s tím rozdílem, že robot nebude kovový stroj.

Ten stroj bude člověk.