Výlet VII.

Nad městem se rozprostírala šedivá mračna s nádechem do karamelu. Ráno vonělo ozonem po nočním dešti a ptáci, protírající si peří zobáčky, se choulili v šípkovém keři. Administrativní budovy se v melancholickém nečasu tyčily s betonovým sebevědomím a poskytovaly zaměstnancům úkryt. Mezi pracovníky jsem byla i já.

V kanceláři jsem byla skryta nepřízni počasí, ale před sama sebou jsem se schovat nedokázala.

Řekla jsem mu to. Řekla jsem, že s ním chci být, protože je úžasný chlap. Mobil ale už hodiny mlčí. Mučí mě to. Zkazila jsem to.

Pracovní povinnosti se mě téměř nedotýkají, jsou jen jako jemná záclona, která mi překáží ve výhledu do dalších dní. Mám tu bílou krajku před očima a snažím se ji odhrnout na stranu ale nejde to.

Tomáš, zní mi v hlavě a nic jiného neexistuje. Mrazí mě celé tělo.

Zazvonila příchozí esemeska. S hladovou lačností čtu: Děkujeme vám za úhradu faktury za telefon. Černá písmenka na svítícím displeji mě rozzuří. Krucinál! Jděte někam!

Odhodila jsem mobil do kabelky. Vzala jsem gumičku a stáhla si vlasy do ohonu. Kašlu na všechno.

Začala jsem zpracovávat faktury a jedna listina za druhou mě otupovaly víc a víc.

Čísla mi běžela před očima a já je roboticky zapisovala.

Přišlo pozdní odpoledne. Mobil mlčí a e-mail zeje prázdnotou.

Cítím kovové šedé cosi. Je to strach? Možná také smutek.

Tomáš byl můj nejlepší kamarád a já to takhle pokazila. Co ale dělat, když mám ráda jeho společnost, že mi všechno, co dělá, přijde jako malebně voňavý záhon levandule? Krásná jsou jeho velká ústa, jeho zvláštní trhaná chůze, i to, jak je zásadový v obyčejných maličkostech. Ano, i jeho chyby jsou přitažlivé.

Zavřela jsem počítačové aplikace, odložila složku s dokumenty, odkopla lodičky a vklouzla do tenisek.

Šla jsem s prázdnou hlavou domů.

Společnost mi dělaly nesmělé beránkové mraky, které se s příchodem odpoledne ujaly vlády na nebeské báni.

Den za dnem ubíhal a žádné stanovisko mi od Tomáše nepřišlo.

Pravda je někdy krutá, ale nade vše ji miluji. Je čistá, jasná, spravedlivá.

Nezlobila jsem se na něj, že mi neodpověděl.

Uvolnila jsem se.

Zašla jsem s přáteli do čajovny, o pár dní později s bratrem na večeři. Potkávala jsem samé zajímavé lidi, jiné styly života, názory na svět.

Když jsem jednou pozdě večer seděla u notebooku, přišla mi zpráva:

„Ahoj, Eriko, byla jsi na tom výstavišti? Jestli ne, mohl bych tě tam odvézt. Tomáš.

Co jsem cítila?

Klid. Jako bych kráčela po mostě přes propast, ale nebála se. Černá tma pode mnou se zdála být krutá a smrtící, ale já cítila mír. Věřila jsem sama sobě.

Uvědomila jsem si, že láska je všudypřítomná.

Je stále se mnou, ať už se dívám na muže, co roznáší pivo, na ženu, co prodává kedlubny, nebo na strážníka, který zrovna pokutuje člověka ve voze.

Láska je v mém srdci a nikdo mi ji nemůže vzít.

Náklonností k druhému člověku může jen narůst.