Kořeněný parfém

Seděli jsme všichni tři v kavárně. Jeho hnědé oči se mnohokrát setkaly s mýma, když jsme trpělivě naslouchali vyprávění našeho společného kamaráda.Vypadal přitažlivě a charismaticky. Rovný nos, bystré oči a bystrý intelekt ruku v ruce s mužnýma rukama vytvářely lahodnou harmonii podobnou bonboniéře s hořkou čokoládou.

Jeho rty měly příchuť kávového bonbonu. To proto, že usrkával svou vídeňskou kávu, zatímco pěna šlehačky mu ulpívala na vousech okolo rtů. Kávovou příchuť jsem ochutnala v okamžiku, kdy kamarád odešel na toaletu a já s ním zůstala sama.

Na nic totiž nečekal a políbil mě. Sladkost jeho úst byla podmanivá. Bylo to nečekané, silné a  rychlé. Cítila jsem jeho dech a vůni temně kořeněného parfému. Zašmátral pod stolem. Našel mé stehno a stiskl ho.

Nádech. Výdech. Vrátili jsme se zpět každý na své místo. Široce otevřenýma očima jsem se rozhlédla. Číšník umýval nádobí a hlouček hostů opodál se hlučně bavil. Větrák na stopě odváděl špatnou práci a na okamžik upoutal můj pohled.

Kamarád se dosud nevracel. Co teď?

Bylo dusno jako před letní bouřkou. Svírala jsem svou sklenici se suchým bílým vínem a moje dlaně byly napětím vlhké.

Podívala jsem se na něj. Jeho oči jako kávová zrnka mě sledovaly, což na mé duši způsobilo červené hebké cosi.

V ten okamžik se kamarád vrátil, posadil se a objednal si další láhev piva. Nic na nás nezpozoroval. Pokračoval v představování projektu, který jsme měli spolu rozjet. Vytáhl složku s dokumenty a předložil je na stůl. Studovali jsme plán ale moje vnímání bylo jako zahalené mlhou. Jeho přítomnost byla tak opojná! Možná jsem ty dvě deci neměla pít, blesklo mi hlavou.

Přišla řada na pár mých slov. Zdůrazňovala jsem nutnost zvýšit výdaje na reklamu a přitom jsem prst přitiskla na barevný výsečový graf. V ten moment jsem se dotkla jeho ruky, která ležela poblíž výkresu. Ucukla jsem. Horko. Zima. V krku se mi náhle utvořil knedlík, který nešel spolknout.

Asi za hodinu byla naše schůzka u konce. Rozloučila jsem se s oběma muži potřesením ruky a zamířila na Jakubské náměstí. Nedošla jsem daleko. Otočila jsem se a viděla ho. Stál před kavárnou a díval se na mně. Udělala jsem pár kroků zpět k němu a zeptala se:“Čekáš na někoho?“

Pak jsem viděla jen malý byt s porouchanou vodovodní baterií, postel s šedým povlečením a na stole láhev whisky, která házela odlesky ve světle lampičky.

Mužské tělo s tváří zarostlou plnovousem jsem z mých prsou odstrčila až když se rozednívalo. Vstala jsem. Promnula si oči. Přes malé okno jsem viděla probouzející se město a komín blízké továrny. Z komínu se kouřilo a já dostala chuť na cigaretu. Zvláštní, už rok a půl nekouřím. Nasoukala jsem se do džín a tiše šla ke dveřím.

Moje chůze po praskajících parketách ho zřejmě probudila. Přišel za mnou na temnou chodbu a s ním i jeho metr šedesát.