Styl dnešních svateb? Jedním slovem - fraška!

Když mi jedna kolegyně sdělila, že na svatbu kam jde, je předepsané oblečení, řekla jsem si, že milá M. míří asi na banket k ministrovi, a proto horečně shání nutný klobouk nebo aspoň fascinátor. 

Tato matka samoživitelka mi budoucí událost, ze které má husí kůži, více přiblížila. Hlavní aktéři svatby jsou prý běžní občané střední vrstvy, kteří jen prostě chtějí mít všechno krásně elegantní a dokonale sladěné. Kolegyně M. tedy ve svém rozpočtu nyní hledá tisícovou částku na klobouk, který má být navíc totožný s barvou šatů.

Řekla jsem si, že tento styl organizace kolektivní zábavy je asi jen výjimka.

Za pár dní se mi ale jiná kolegyně svěřila, že se bude účastnit svatby, kde je nařízeno (brr, to je hrozné slovo), být oblečen v tyrkysové barvě, protože svatba má podtitul „Tyrkysová vlna.“. Kolegyně se nad tímto požadavkem mračila, zdrcena faktem, že v tyrkysové barvě nic v šatníku nemá, a proto musí i s partnerem zakoupit zbrusu novou garderobu.

Chci podotknout, že rozhodně nikoho nesoudím.

Jen se ptám – Proč?

Proč zástup svatebčanů – dědečkem a prababičkou počínaje a kolegy z práce a sousedem konče – instalovat do MNOU vyvolených barevných či stylových kreací?

Zřejmě dotyčná nevěsta a ženich chtějí účinkovat ve svém filmu, nebo aspoň videoklipu.

Trošku se ťukám do čela –Kdo jsme? Hollywoodští herci?

Co to je v současnosti za módu, povahu této doby, že děláme z každé události v životě haute couture exhibicionistickou šou?

Každá procházka v parku je důvodem pro nové fotoalbum na facebooku, na každé oslavě poskakují lidé se záznamovými přístroji.

Ale nikdo nežije.

Všichni jen tvoří dokumenty.

Z romantického (ano) okamžiku, kdy se dva lidé stanou jednou rodinou (což mi přijde opravdu krásné), se dělá kankán v kabaretu (Svatebčanům je samozřejmě předložen na minutu přesně naplánovaný rozvrh celého dne, jenž se musí dodržet.)

Výsledek?

Téměř sto lidí různého věku (kteří nás mají rádi) křečovitě stojí v maškarách, které jsme jim vnutili, v košilích a šatech, které si kvůli nám koupili a účinkují ve frašce.

Je to od budoucích novomanželů sobecké?

…

Nechám na vašem posouzení.

Když jsem si v dětství prohlížela různé fotky, vždy mě na dokumentech z oslav zaujala OSOBITOST, s jakou jednotlivec na veřejnosti vystupoval. Mnohokrát jsem nad fotoalbem pokládala otázky, typu:“Mami, kdo je ta paní v puntíkatých šatech? A to se tenkrát takové nosily?“

Co by nad dokumenty z výše zmíněných současných svateb řekli naši následovníci za třicet let?

Zřejmě něco jako:“Dědo, a to se v roce 2014 nosily takové klobouky? A to měli všichni stejnou košili? Proč? To je něco podobného jako když jsi říkal, že jste tenkrát cvičili ve stejnokrojích, v těch červených trenýrkách, na tu písničku o poupětech, víš?“

Co tomu dítěti odpovíme?

„No, oni si to chtěli udělat hezký, jako ve filmu, víš,“ řekne děd.

Vnuk odpoví:„A to se tam asi moc nebavili. Asi měli předepsané, co říkat a co dělat, že, dědo?!“