Být sama sebou

Nedávno mi kamarádka řekla jednu věc, která mě zcela ohromila. Jedná se o domněle pravdivé tvrzení, které zjednodušeně zní:“Obleč si pořádný výstřih a zaujmeš ho.“

Možná si řeknete, že jsem asi opravdu blbá, že místo abych toto šalamounské přísloví jako liška podšitá tiše praktikovala, tak o něm píšu své zamyšlení.

Dobře, jak chcete. 

Vysvětlím vám svůj postoj.

…

Asi před měsícem jsem se nechala ostříhat nakrátko, ačkoliv několik mých známých nad tímto mým činem uronilo slzu. Já se totiž rozhodla, že budu tím, kým jsem, tedy bytostí, která má blízko ke skřítkovi, nikoliv k elegantní dámě, která nechává své lokny splývat po ramenou.

Kdykoliv dříve jsem své dlouhé husté vlasy nechala volně, nebylo to ono. Cítila jsem, že svádím, a to se mi nelíbilo, protože mě to odvádělo od přemýšlení, psaní a jiných důležitých věcí.

Asi jen jedinkrát jsem do své oblíbené kavárny dorazila prostovlasá, v sukni a vysokých podpatcích. Posadila jsem se jako vždy k oknu a ……nenapsala ani řádku.

Proč?

Protože jsem myslela jen a jen na to, jak se cítím sexy. Místo abych sledovala zajímavé lidí na ulici, zabývala jsem se miniaturním snítkem na své sukni. Místo laškování s dějovou linkou jsem koketovala sama se sebou v zrcadle, kde jsem kontrolovala bezchybný stav penetračního tónovacího krému, v tlusté vrstvě se na mé tváři vyskytujícího. Každou chvíli jsem také špulila pusu do objektivu mého mobilu v rámci narcistického exhibicionismu zvaného selfie.

…

Brr. Tak to by asi nešlo! Takovou maškaru už hrát nebudu.

Proč taky? Abych byla někdo jiný? Mám být prostoduchou umělohmotnou figurínou s duší prostitutky a nabízet své vnady jako trhovec koření v Bangladéši na tržnici?

…

Příště, když jsem zamířila zase do kavárny psát, šla jsem sama za sebe. Díky tomu jsem se po ulici mohla procházet v jemném dešti (což mám moc ráda), a neřešila jestli se mi rozmaže líčení či se mi vlasy zmáčí.

Jednoduše jsem nechala ty nezbedné kapky, aby mi volně stékaly po tváři a občas jsem si vlasy rozcuchala, protože má přirozenost je být vrabčák, nikoliv páv s perlovou korunkou na hlavě, pyšně si vykračující, plně si vědom svých předností.

Já místo ladnosti volím krok hravosti a skáču na dlažbě panáka nebo tančím kolem kaluží, což se prý pro dámy nesluší.

Ale to je mi úplně jedno.

…

Dorazila jsem do kavárny. Mám na sobě manšestrové sako, kalhoty, polobotky a příjemný pocit pohodlí. Usedám ke stolku a nořím se do světa slov, popisujících radost, napětí a lásku..

…

Přiznávám, že můj životní postoj, na nic si nehrající a upřímný, mě zřejmě připravil o mnoho šancí někoho zaujmout a možná pak zaujmout vedle něj místo v životě, resp. na pár dní v jeho posteli.

Tato skutečnost mě ale zas tak netíží.

Možná jsem romantik, možná jsem opravdu hloupá, ale každopádně jsem sama sebou.

A kdo mě bude chtít poznat, ten bude přitahován něčím jiným, než rýhou mezi ňadry.