V restauraci

Vzduch byl jako když otevřeš rozehřátou troubu a slunce, dárce života, pálilo jako úkladný zabiják. Byl jsem v práci jako obvykle do pěti. Poté jsem vpadl do náruče parna, které mě dusilo jako matka na svých prsou dítě při příchodu Polednice.

Měl jsem nutný dress code, černé kalhoty a bílou košili. Ano, s dlouhým rukávem. (Košile s krátkým rukávem máme sice povolené, ale já je nemůžu nosit, protože mám ruce jako opice.)

...

Nejhorší výheň byla samozřejmě v tramvaji. Nedýchatelno panovalo nejen kvůli vysoké teplotě, ale také kvůli odéru orosených cestujících.

Tramvaj byla, když přehlédnu některá upocená inividua, plná také krásných žen, nyní spoře oblečených. Pohled na krásné nohy si nikdy nenechám ujít, i když, popravdě řečeno, mám oči jen pro jednu. (ne jednu nohu, ale jednu dívku.)

...

Celý den jsem na ni myslel a přemýšlel, co podniknout, aby si mě všimla.

Pracuje v jedné restauraci a já se rozhodl, že tam večer zajdu.

Nyní jsem byl trochu na vážkách, protože jsem se cítil stejně přitažlivě asi jako zpocená myš, ale touha vidět ji byla silnější.

Do restaurace jsem chodil jen asi dvakrát týdně, aby to nebylo nápadné a dával si pořád to samé k jídlu, protože jsem při pohledu na ni nebyl schopen uvažovat.

Je totiž tak krásná, že jakékoliv přirovnání k růžím či čemukoliv jinému romantickému by bylo jako srovnávat Moneta s EAN kódem.

Okouzlila mě také její pracovitost, jak přede mně pokládá talíř s polévkou, jak malinkými krůčky cupitá kolem stolů..

Ale nejkrásnější jsou její oči. Modré jako ...nevím co. Nejsem vlastně ani moc romantický. Když ale vidím ty oči, cítím se jako patnáctiletý kluk a nevím co dělat, ačkoliv je mi přesně tolik, kolik je dnes stupňů celsia ve stínu a to je věk, kdy bych už rozum měl mít.

…

Když jsem nastoupil do tramvaje, setmělo se. Hrál jsem v mobilu svou oblíbenou hru a nevěnoval tomu pozonost. Až prudký liják, který mlátil do plechové střechy soupravy, mě probudil ze střílení na virtuálního protivníka.

´Kruci, nemám deštník. Co naplat.´

Vystoupil jsem ven a kráčel ve vlnobití deště k restauraci, o níž se mi v noci dokonce párkrát zdálo.

…

Vstoupil jsem dovnitř. Můj oblíbený stůl u zrcadla, ve kterém ji můžu sledovat, když stojí za barem, byl volný. Vypadal jsem jako zmoklá slepice, ale nepřišlo mi, že to je etra velké faux-pas.

Sedl jsem si a rozhlédl se.

Byla tam.

Podívala se na mě a malý rohlíček jejího úsměvu mě zahřál na duši až tak, že jsem myslel, že ta košile na mě okamžitě uschne.

Rychle jsem si upravil své rozcuchané černé vlasy, ze kterých kapala voda.

Přišla k mému stolu a stála, jak má ve zvyku, s mírným, možná až příliš podřízeným předkloněním. Mě se to ale na ní strašně moc líbilo.

Objednal jsem si polévku a přitom se díval do těch jejích očí asi déle, než bylo nutné.

´Krucinál,´ běželo mi hlavou, ´co mám dělat? Musím jí něco říct.´

…

Když mi horký pokrm přinesla, odvážil jsem se, i když jsem si říkal, že jsem se snad dočista pomátl.

„Můžu se Vás, prosím, na něco zeptat,“ řekl jsem jí.

Dívala se na mě, nebo ne, dívala se spíš skrze mě.

Znejistěl jsem.

Hlavou mi letěly útržky různých šíleností a já nakonec řekl:“ Co to, prosím, hraje za hudbu. Je to moc příjemné.“

Dívka vypadala velmi překvapeně, odpověděla jakýsi název a kvapně odešla.

...

A mě zůstal zmatek v hlavě, zlost sám na sebe a polévka, kterou jsem v duchu zbožňoval, protože mi ji přinesla ONA.

…

Seděl jsem s pohledem zobodnutým do mokré ulice a cítil se jako bojovník, který čeká v zákopu a nemá v sobě ani špetku odvahy vstoupit do reality boje.

...

Sledoval jsem dění okolo.

Nějací hosté JI zastavili, když kráčela kolem jejich stolu a přáli si platit. S prominutím je odmítla, prý ať prosím zaplatí u kolegyně, že ta má přístup k pokladně.

...

Dojedl jsem vývar s nudlemi a otřel si vousy.

Chtěl jsem už odejít, protože jsem zklamal. Zklamal jsem sám sebe a cítil, že z toho výkopu chci jít pryč, ale byl jsem jako přikovaný.

Vydal jsem se k ní a oslovil ji: „Slečno, můžu u Vás prosím zaplatit?

„Ano, samozřejmě, můžete u mě,“ špitla dívka a přistoupila blíž.

„Vy jste měl polévku, že ano?“ řekla a podívala se na mě.

V ten moment jsem byl ztracen.

Podíval jsem se jí do očí a, snad jsem se do nich díval minutu nebo jen pár vteřin, ale měl jsem dojem, že odlétám.

Po nekonečně dlouhé době se podívala jinam, snad proto, aby se na mě za chvíli opět mohla zadívat.

Myslel jsem na její krásnou tvář a rty, tak maličké a červené, že mi dokonce i ty romantické růže vyvstaly před očima.

Byla u mě tak blízko, že stačilo jen se jí dotknout.

Dotkli jsme se.

To když mi vrátila zpět peníze.

Nejraději bych …

Ale to už bych blábolil.

…

Vyšel jsem ven a měl jsem dojem, že slyším nějakou hudbu.

Ačkoliv klasickou hudbu nemám rád, nyní jsem byl doslova unášen tóny houslí a ulice se zdála být nejmalebnějším místem ve vesmíru, kde všichni žijí sladce a radostně.

A já věřil.

Věřil jsem těm očím.