V jídelně

Seděl vzadu u okna a obědval. Vypadal přitažlivě. Na tu dálku jsem viděla jeho hluboký pohled a vousem orámovanou tvář. Nechodila jsem do závodky pravidelně, ale brzo jsem se na polední pauzu začala těšit jako malé dítě  a zamířila tam skoro každý den. (Upřímně řečeno - někdy jsem dokonce běžela, a jednou se přímo přerazila o turniket, který se otevřel neobvykle pomalu.)

Když jsem pak vstoupila do prostoru vonícího dobrotami, nahodila jsem rychle na obličeji výraz, který jsem považovala za nejvíc normální a krok přizpůsobila jedinému cíli – nezakopnout.

Koupila jsem si vždycky tatranku, protože tyto oplatky byly v regále na místě, odkud jsem ho mohla pár vteřin pozorovat. Nebylo překvapení, když mě po několika dnech paní pokladní počastovala bodrými slovy:“Každý den přemýšlíte, co si dáte, ale nakonec stejně tatranku, že?“

Zásuvka v práci se mi tak postupně plnila tatrankami (protože je nejím) a moje duše zase červeným pocitem, podobným jako jsou rozkvétající pivoňky.

Vůně těch pivoněk byl čím dál víc zřetelnější, protože náš vzájemný pohled do očí doplnil úsměv a za nějakou dobu i pozdravení.

´Kdo to je? Co dělá? Podle oblečení bych řekla, že něco se stavebninami, servisem nějakých strojů, nebo možná pracuje v nedalekém kamenictví u hřbitova. Ano, má velmi pěkné paže, určitě pracuje rukama,´ říkala jsem si.

Další týdny jsem NENÁPADNĚ sledovala, jak si nabírá jídlo a usmívá se na kuchaře a cítila neuvěřitelnou energii a chuť do života vždy poté, co se naše pohledy setkaly.

(Lidově řečeno – lítala jsem pak v práci jako utržená z řetězu.)

´Chci tě poznat?´znělo mi stále v hlavě. Já ale byla až tak nervózní, že to určitě na mě bylo znát.

Uplynula nějaká doba a já ve svém zájmu o tohoto muže polevila. Řekla jsem si, že co se má stát, se stane a je mi to všechno jedno.

Přišla jsem pak do jídelny a s talířem jídla usedla ke stolu.

Za chvíli přišel.

Když stál u pokladny a ladnými pohyby vytahoval stravenku z peněženky, řekla jsem v duchu:“Pojď za mnou! Dáme řeč a najíme se spolu.“

Muž odešel od pokladny a za pár vteřin stanul přede mnou.

„Dobrý den, můžu si přisednout?“ zeptal se.

Samozřejmě jsem souhlasila a řekla si v duchu:´Můj dobrý Bože, děkuji ti.´

Muž mi podal ruku a řekl:“Petr Nebeský, těší mě.“