Údolí zmijí

Tuto povídku jsem napsala jako recesi, která chce mírně provokovat, protože mě silně udivuje, jak jsou ceněna odvážná až obscénní témata zde na blogu.

Šla podvečerním lesem, kterým se nesla vůně mechu a občasné prasknutí šišky, která se rozevírala horkem. Bylo opravdu teplo. Slunce prosvítající přes staré černé kmeny pozlacovalo dívce její cestu, nahodile se kroutící pod nohama.

Šla, kam ji její štíhlé nohy nesly.

Rozložité kořeny borovic prorůstaly pěšinu jako žíly, které pomalu a klidně půlzují vstříc dalším stoletím.

Krajina hrající barvami a zvuky pomalu utichala.

Přicházel soumrak, se kterým se stíny prodlužovaly tak, až jemné pláňky na remízku se zdály být jako prsty kostnatých rukou, tančící na klaviatuře, zatímco jemné brusinčí opodál jako bradavky na prsou osamělých žen.

…

Procházela kolem skal, vklíněných v údolí, které bylo domovem mnoha zmijí. Nebála se tudy jít. Respektovala tento les a chovala se v souladu se zákony přírody.

Byla proto klidná a tiše míjela toto nebezpečné místo.

Ve zduchu byla cítit hniloba a podhoubí probuzené po nedávném dešti.

Zápach se zesiloval.

Kousla se do rtu a zamračila se.

Něco tam bylo. Něco blízko.

Bylo to víc než jasné.

…

Odporný sladký zápach a hejna much byly najednou všude.

Oběhl ji mráz a bylo jí na zvracení.

...

Uviděla tělo ženy.

Přistoupila k ní. Tělo bylo bílé s namodralým nádechem a neslo stopy nájezdu zvířat. Ještě ale zůstala naprosto zřetelná červeně nalíčená ústa, která vyjadřovala neobvyklý klid.

...

Dívka nevěděla, co cítí.

Dívala se na tělo zpola zahalené v modrých šatech a necítila ani smutek, ani odpor, jen mír.

...

Mrtvá žena měla krásnou postavu. Lehké modré šaty kolem ní splývaly tak, že bělostné nohy byly vidět v plné kráse.

´Je krásná. Byla krásná, ´napadlo dívku.

Přistoupila k tělu blíž, natáhla ruku a pohladila odhalené stehno.

Bylo ledově studené, lepkavé a tvrdé.

U kolene lezl slimák. Když dívka mrtvou ženu pohladila, odpadl do trávy.

Neodolala a vykasala mrtvole sukni.

Objevil se před ní krásný klín, zahalený v červené krajce.

Musela to udělat!

Sáhla na studené tvrdé boky a stáhla mrtvé ženě prádlo dolů.

…

Držela je nyní před očima. Nádherná jemná francouzská krajka.

Dívka svírala prádlo v rukou a vtom to pochopila!

…

To není možné!

´Tyhle kalhotky jsou přece moje, ´ pomyslela si dívka.

…

Stejně jak se v lese objevila, tak zmizela.

Jako večerní mlžný opar, který se vznášel nad úrovní vzrostlých borovic.